Stavíme dům II.
Jak se staví za doby koronavirové
Dnes je to právě rok, co jsme začali kopat základy, i když se to zdá jako před pár týdny. Zkušený stavař mi kdysi řekl, že když si to člověk dobře zorganizuje, může do roka a do dne bydlet. Jenže ať jste skvělý organizátor, jak chcete, s tím, že přijde korona, prostě nepočítáte.
Letošní zima nám hrála do karet, lyžaři plakali a my si mnuli ruce, jak nám to vše rychle roste před očima. V lednu se osazovaly okna, na začátku února se natahovala elektřina a poprvé přijel na schůzku vodař a topenář, který nám přišel prostě jako skvělý profesionál. S vodou a rozvody topení se mělo začít po jarňákách a tak jsme si dělali legraci, že možná už v létě budeme bydlet.
Díky zákeřnému viru se asi zkomplikovala situace každému, babičky neviděly své vnoučata, my rodiče jsme se stali učiteli, nedovážel se materiál a i nám se vše zpozdilo. Situaci měl těžkou i náš vodař, který nám nakonec oznámil, že začne zase pracovat, až korona skončí. To byla predikce velmi nepříznivá, protože nikdo netušil, co přijde, jak dlouho to bude ještě trvat a hlavně jaké následky to celé přinese.
Na stavbě jsme se snažili vytvořit podmínky pro každého řemeslníka, byl tam vždy jen jeden z nich, při střídání se dům nechal 2 dny větrat a my pokračovali dál. S jiným vodařem se nám ale situace ještě víc zkomplikovala, protože došlo ke spoustě chyb, nedodržoval se termín a tak nám nakonec nezbylo nic, než hledat dalšího, v pořadí třetího řemeslníka, který by zakázku dopracoval. V té době se už začala situace s koronou vylepšovat, opatření se rozvolnila a všichni měli najednou mnoho práce. Bylo těžké najít někoho, kdo bude spravovat chyby po jiném a dopracovávat to, co nedokončil.
Nakonec se podařilo najít a v podstatě přemluvit zkušeného pána, který konečně připravit vývody na radiátory tak, jak měly být, provedl zkoušku a vše zapojil.
A my jedeme dál, stále se snažíme se vším spěchat, abychom bydleli co nejdříve, ale komplikace se objevují stále. Dlažba objednaná v březnu, dorazí teprve tento týden, vanu, kterou jsme složitě vynesli do patra, měla defekt, tesař se nečekaně zranil, na dubovou podlahu vytekla voda. Ale neztrácíme naději, z domu, který konečně začíná vypadat jako dům, máme čím dál tím větší radost. Konečně se můžu více zapojit já sama a o prázdninách jsem začala postupně malovat místnost po místnosti. Zařizování každé místnosti mi neustále běží hlavou a já se nemůžu dočkat až budu ladit všechny detaily.
Největší radost mám z dubových podlah, které jsou z masivních prken na šířku celé místnosti, z dlažby z čediče a z toho, že se najdou tak skvělí řemeslníci, u kterých je vidět, že je jejich práce těší a nezaleknou se ani specialit a nápadů, které nejsou úplně tradiční.
